Myšlenka zřídit v Lounech tzv. školu hlavní spadá už do roku 1855, kdy někteří lounští měšťané zaslali žádost na c. k. místodržitelstvo v Praze o povolení takovou školu zřídit. Žádost byla ale prosazena až roku 1861 díky městské radě. Staveniště bylo vybráno poblíž Pražské brány, která bohužel padla této honosné budově za oběť, jakož i několik menších domků. Celkové náklady na stavbu, která trvala téměř šest let, činily 120 000 zlatých.
Za obrovských slavností, které trvaly několik dní, byla školní budova 28. září 1868 slavnostně vysvěcena a o den později zasvěcena svatému Václavu. Dne 1. října zde byla otevřena škola hlavní, reálná a vyšší dívčí. Učitelský sbor byl jmenován již 28. ledna roku 1868 a 10. října složili všichni učitelé v chrámu páně slavnostní přísahu. Za školu se samozřejmě muselo platit. Od prvňáčků se vybíralo 50 krejcarů, od ostatních ročníků pak 20 krejcarů. Chudí byli od poplatku osvobozeni, zato přespolním byl zvýšen.
Od samého počátku byla budova hojně využívána, sídlilo v ní současně i několik škol. Málokdo například ví, že už od roku 1869 existovala v Lounech mateřská školka, která spadala pod správu obecné školy. V roce 1876 se školka přestěhovala z najaté místnosti přímo do suterénu školy. Pan ředitel Antonín Morávek jí věnoval velikou pozornost a ta pod jeho vedením jen a jen vzkvétala. O denní náplni dětí ve školce se můžeme ve školní kronice dočíst: „Dítky jsou vždy příjemně a užitečně zaměstnány. Učí se básničkám, písním, učí se na věci nazírati a je správně jmenovati, kreslit, písmenky skládat, učí se tělocviku. Též jsou procvičovány rozličné lehké práce jako: pletení pásky, kladení hulčiček, stavěti špaličky, práce v hrachu, vypichování jehlou vypichovací, provlekání jehlou provlekovací…“. V roce 1905 však školka zanikla z důvodů hygienických, protože se v její blízkosti vyskytovala prádelna.
Mimo výše jmenované školy zde ihned od počátku našly útočiště i večerní škola průmyslová či nedělní škola opakovací. Roku 1879 tu vznikla průmyslová škola pokračovací a o sedm let později škola obchodní, ve kterých se vyučovalo večer a v neděli. Zde se připravovali budoucí zámečníci, truhláři, zedníci, pekaři, hostinští, ba dokonce kartáčníci, vlásenkáři či kloboučníci.
Budovu navštěvovaly zpočátku děti bez rozdílu pohlaví, neboť v Lounech jiná škola nebyla. Vyučovalo se však v oddělených třídách. Pokud počty chlapců a dívek k naplnění tříd nepostačovaly, byla třída koedukovaná, čítala někdy i 60 žáků. Označení „dívčí škola“ přísluší této budově až od roku 1899, kdy byla otevřena „chlapecká škola“ v Poděbradově ulici. Toto rozlišení platilo až do okupace, kdy byly školy zabrány armádou.
Velkou změnu přinesl školní rok 1921/ 22, kdy si počet žáků vyžádal rozdělení města na dva obvody. Dělící čarou se stala Prokopova ulice směřující od jihu k severu. Tím vznikly čtyři dívčí školy: západní (I.) rozdělená na obecnou a měšťanskou a východní (II.) stejně rozdělená. Všechny působily v jedné budově a měly své vlastní vedení. Každý z ředitelů měl svoji vlastní nově zbudovanou pracovnu. Právě v tuto dobu se začalo používat označení „dívčí školy“ v množném čísle.
Obě světové války se bohužel velmi neblaze zapsaly do historie lounské školy. V době první světové války nepřestala školní budova sloužit vyučování, přesto se válečné události chodu školy citlivě dotkly. Učitelský sbor věnoval 1% ze svého služného okresní válečné pomocné kanceláři a 65 K pomocnému fondu po padlých učitelích. Školní mládež pilně po celou dobu připravovala teplé vlněné zimní prádlo.
Druhá světová válka a vznik Protektorátu Čechy a Morava velmi hluboce poznamenaly život školy. Všem veřejným zaměstnancům a učitelům bylo zákonem nařízeno, aby prokázali svůj arijský původ. Výnosem byla křestní jména a příjmení učitelů v úředních spisech psána v německém překladu, zvláště u učitelek bez přípojky -ová. Zároveň byl vydán zákaz přijímat židovské žáky. V učebnicích byla „závadná“ místa začerněna a opravena. Užívání map se zakreslenými hranicemi nebylo povoleno. Při slohových cvičeních nesměla být zadávána témata jako např. „Kdo byl největší Čech“. Vyučování začínalo ráno o půl deváté, protože bylo nařízeno zatemnění od slunce západu do slunce východu.
Po roce 1941 byla budova zabrána pro vojenské účely. Vyučovalo se ve školách chlapeckých, a to pouze odpoledne. Ale i ty byly později útočištěm vojáků, a proto se vyučovalo pouze tři dny v týdnu. O Vánocích roku 1944 bylo zakázáno topení ve školních třídách, a proto si žactvo pouze docházelo pro úkoly. V lednu 1945 byla budova zabrána pro uprchlíky z Německa, a rozdávání úkolů se přesunulo do pomocné školy v Karlově ulici, později do loutkového divadla a různých hospod.
V poválečné historii došlo k několika změnám. Podle školského zákona Zdeňka Nejedlého z roku 1948 vznikla ve zdejší budově 2. národní a 2. střední škola. Ty byly od roku 1953 do roku 1961 sloučeny do 2. osmileté střední školy, což byla obdoba současné školy základní.
V 60. letech škola prodělala generální opravu. Devadesát let existence školy se projevilo. Zatímco v jednom poschodí bylo dokonalé osvětlení učeben, včetně reflektorů u tabule, byla ostatní podlaží osvětlena nedostatečně. Mimo to zde byly vyšlapané, olejové a sukovité podlahy, opotřebované dvoukřídlé dveře, shnilá, nepřiléhavá okna, staré tří až šestisedadlové lavice, nevytápěné chodby, nedostatek vody, zamrzající záchody… Ve třídách bylo většinou kolem 40 až 46 žáků bez možností přezutí či umytí rukou. Rozsáhlá rekonstrukce byla započata mimo jiné i na základě zprávy hygienické kontroly.
Od roku 1961 nesla škola název 1. základní devítiletá škola v Lounech, od roku 1980 1. základní škola (od roku 1985 jsme školou s rozšířeným vyučováním cizích jazyků) a od 3. 9. 1990 jsme Základní škola J. A. Komenského Louny.
